PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z těch méně nápadných kapel heavy metalového světa s jedním ze stylově nejpravověrnějších názvů vůbec - VIRGIN STEELE - vydává v tichosti sobě vlastní dvanácté řadové album. Po osmadvaceti letech existence, s prakticky neodmyslitelným přívlastkem „těch nohsledů MANOWAR“ a po zřejmě nejúspěšnějším autorském a uměleckém vzepjetí v létech mezi alby „The Marriage Of Heaven And Hell Part I.“ (1994) a „Invictus“ (1998), které už se asi nejspíš nikdy nebude opakovat. Pokud si říkáte, že to není zrovna nejlákavější shrnutí toho aktuálně nejpodstatnějšího o čtveřici z New Yorku, která svůj epický heavy metal vždy s jakousi potutelnou noblesností nazývala „barbarským romantismem“, máte nejspíš do jisté míry pravdu. Toť ovšem pouze jeden úhel pohledu. Ten druhý, podle mého stejně důležitý, říká něco jiného. Nebyl by to totiž David DeFeis, odvěký vůdce panenských metalových puritánů (jemuž mimochodem co nevidět na hřbetě přibude padesátý křížek), kdyby dělal něco jiného, než se svým neodmyslitelným klavírem neudával takt jinak téměř klasické metalové jízdě, a nebyl by to také rok 2010, kdybychom tady všichni vespolek skákali ke stropu už jen z toho faktu, že vyšlo nové heavy metalové album (lhostejno jaké).
Ať tak nebo tak, „The Black Light Bacchanalia“ je na světě a přináší všechno to, co byste od něj očekávali. Tedy především epicky kolísající, svojský metalový výraz VIRGIN STEELE, dramaticky vyrýsovaný četnými klávesami, sbory a také zatraceně širokým DeFeisovým pěveckým rejstříkem, protentokráte na spíše neúnosné ploše více jak 75 minut, s mnohými skladbami podobně těžce skousnutelné stopáže. Mnohokrát jsou znovu cítit MANOWAR (název úvodní skladby „By The Hammer Of Zeus /And The Wrecking Ball Of Thor/“ mě v tomto směru skutečně vystrašil, to musím přiznat), ale podobně jako kdykoliv dříve jde spíše jen o jakousi okořeňující ingredienci, než o prvoplánový záměr. Texty zaměřené na starověké kultury, jejich uspořádání, náboženství a víru jinak výstižně dokreslují svět klasického DeFeisova (coby výhradního autora) vnímání heavy metalu, který od dob experimentů s jakousi metalovou operou na dvou pokračováních alba „The House Of Atreus“, nabral nejen na větší členitosti a náladovosti, ale právě i na již zmíněné časové náročnosti. Prakticky po celou hrací dobu alba jsme tak svědky srážky mohutných ocelových riffů s o hodně jemnější klávesovou a pěveckou melodikou, jenž bohužel nepřináší zřejmě to původně nejžádanější – totiž rozmanitost a ruku v ruce s ní i výraznost. Jako kdybyste zkrátka naslouchali stále dokola VIRGIN STEELE, ale postupně upadali do jakéhosi strnutí, v němž nejste schopni identifikovat ani skladbu, ani album, o které se momentálně jedná, bez nároku na vylepšení vašich rozpoznávacích schopností s ubíhajícím časem a narůstajícím počtem opakovaných poslechů. Spíše naopak. A co víc, zkrátí-li si kapela prostor pro vyjádření na nezbytné minimum (jako v případě v tomto směru prakticky osamocené, výborné „The Bread Of Wickedness“), vystoupí kontury vší té přearanžovanosti, v níž se původní (třeba dobrá) myšlenka nadobro ztrácí, naprosto jasně na povrch.
Ne, VIRGIN STEELE dnes rozhodně nemají potenciál na trhání heavy metalových hitparád, o tom určitě nemusí být sporu. Mají však potenciál napsat jasné, přehledné album z těžkého kovu, plné poctivých a neohraných skladeb (minulé hymnusy typu „A Symphony Of Steele“, „Emalaith“ nebo „Invictus“ o tom ostatně hovoří jasnou řečí), jimž stačí jednoduše stát zpříma a nemusí se kroutit v bláhové snaze o jakýsi přidaný efekt. „The Black Light Bacchanalia“ ovšem takovým albem docela určitě není a mně je to vážně líto.
VIRGIN STEELE nejenže nepřeje doba, oni si to navíc ani sami neulehčují. Jinak by totiž nehledali úniku ve slepých uličkách rozsáhlé metalové přearanžovanosti, ale prostě a jednoduše by (pěkně postaru) zatroubili do útoku.
6 / 10
David DeFeis
- zpěv, klávesy, baskytara
Edward Pursino
- kytara
Josh Block
- kytara
Frank Gilchriest
- bicí
1. By The Hammer Of Zeus (And The Wrecking Ball Of Thor)
2. Pagan Heart
3. The Bread Of Wickedness
4. In A Dream Of Fire
5. Nepenthe (I Live Tomorrow)
6. The Orpheus Taboo
7. To Crown Them With Halos (Parts 1 & 2)
8. The Black Light Bacchanalia (The Age That Is To Come)
9. The Tortures Of The Damned
10. Necropolis (He Answers Them With Death)
11. Eternal Regret
The Black Light Bacchanalia (2010)
Visions Of Eden (2006)
The House Of Atreus Act II. (2000)
The House Of Atreus Act I. (1999)
Invictus (1998)
The Marriage Of Heaven And Hell Part II. (1995)
The Marriage Of Heaven And Hell Part I. (1994)
Life Among The Ruins (1993)
Age Of Consent (1988)
Noble Savage (1986)
Guardians Of The Flame (1983)
Virgin Steele (1982)
Vydáno: 2010
Vydavatel: SPV/Steamhammer
Stopáž: 76:18
Produkce: David DeFeis
Studio: The Hammer Of Zeus, New York
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.